Farní kostel sv. Vavřince – Zbraslavice
Ve 12. století byl nedaleko tvrze vybudován románský kostelík sv. Vavřince a v sousedství vzniklo čtvercové tržiště (dnešní náměstí). Tento kostel je nejcennější a nejstarší historickou památkou Zbraslavic. V historických záznamech a v zemských deskách Království českého se Zbraslavice poprvé připomínají za Přemysla Otakara II. Tehdy je drželi jako královské léno Kolowratové Zručští z Chřenovic od nichž díl s tvrzí vyženil Rudolf z Pertolic a na Zbraslavicích (*p.l230 +C.1289), erbu zlatého šraňku na červeném štítu, nejmladší syn Bercholda hraběte z Abenberku a na Pertoliticích a jeho ženy rozené z Janovic. Rudolf byl od roku 1260 jedním z desíti purkrabích Pražského hradu. O zboží se dále dělili Kolowratové Zručští a Jan (+1360), syn Rudolfa, který seděl na horním dvorci. Tvrz drželi v dalším pokolení Mikuláš Kolowrat Zručský z Chřenovic na Zbraslavicích a Bohdanci, ženatý se šraňkovnou a dále jeho synové Leva a Milota. Drobné díly zde měli i manželé Kolowratoven, kteří tak drželi jejich věna zapsaná na Zbraslavicích, Viz. pozdější Sekerkové ze Sedčic. Dále se o Zbraslavice dělil Jaroslav (* 1281+1340), syn Jana z Pertoltic, který byl spoludonátorem kostela se strýcem Milotou Kolowratem. Poručnické právo nezletilému Jaroslavovi zde vykonával strýc Zdeslav z Malešova, erbu šraňk. Od roku 1363 se horního dílu ujímá syn Jaroslava, Jaroslav ml. ze Zbraslavic na Želeticích, který umírá bez mužských potomků a jeho mladší bratr Štěpán zvaný Chvojice je ze zboží Kolowraty vyplacen. Dále zboží jako celek spravují Kolowratové, na kterých díl vyženil Jan Podolec z Podola, jenž pečetil stejně jako šraňkové i Kolowratové stížný listu české šlechty do Kostnice. Za husitských válek byl jedním z nejhorlivějších táborských kněží Markold ze Zbraslavic, Byl to vynikající řečník a diplomat, proto byl jmenován k vyjednávání s králem Zikmundem. Roku 1432 byly na sněmu v Kutné Hoře schváleny chebské úmluvy a bylo vypraveno pět poslů ke sboru basilejskému a mezi nimi byl i Markold ze Zbraslavic, ale I Mikuláš II. Kolowrat Zručský z Chřenovic na Zbraslavicích a Bohdanci, , vůdce poselství byl kněz Prokop Holý. Kněz Markold ze Zbraslavic padl v bitvě u Lipan 30. května 1434 v zástupu nejudatnějších bojovníků po boku Prokopa Holého. Kněz Markold nepocházel z rodu Kolowratů ani pánů z Pertoltic.
Při požáru 13. dubna 1496 bylo zničeno téměř celé městečko. Zůstala uchráněna pouze tvrz, jejíž tehdejší majitel rytíř Jan Svatba z Otradovic se ukázal jako člověk velmi soucitný a humánní. Dodával svým poddaným dříví ze svých lesů, poskytl i kámen ze svých lomů a přesvědčoval obyvatele Zbraslavic o tom, zeje třeba vybudovat městečko nové větší a „modernější“. V roce 1547 vystřídal na zbraslavickém zámku (někdejší tvrz byla rozšířena) na čtverhranný hrádek, obklopený příkopy a valy s mostem přes příkop směrem ke kostelu. Pozdější majitel panství zbraslavického Ondřej Horňatecký vymohl na císaři Rudolfu II. V roce 1604 pro Zbraslavice majestáty na výroční trhy a všemožně se staral, aby chudoba vymizela z jeho statků. Zbraslavické trhy pak bývaly událostí pro celé okolí – bylo jich celkem osm do roka a konaly se ještě za první republiky. Tehdy bývalo zbraslavické náměstí i přilehlé ulice plné krámů s různým zbožím, kolem kašny se prodávali koně, dobytek a selata a ve všech sedmi zbraslavických hospodách bylo jak v úle. Leč vraťme se do 16. století. Ondřej Horňatecký byl dobrým hospodářem a obec prožívala svůj rozkvět. Jeho panství obsahovalo tehdy podle záznamů v zemských deskách: „Zbraslavice – městečko, zámek s dvorem poplužným a podacím kostelním, zboží dobřenské, vesnici Štipoklasy, Hetlín, Rápošov, Zdeslavice, díl Ostrova, Machovice, Milánovice, Malovidy -zámek pustý, pustotiny v Černínách, mlejny, lesy a rybníky se vším příslušenstvím“. Tyto statky byly odhadnuty na 68 145 kop grošů míšeňských. Po smrti Ondřeje Horňteckého si panství rozdělili jeho synové, ale ti už nehospodařili tak dobře jako jejich otec. Proto se v roce 1680 popisuje zbraslavické zboží takto: „Statek na stavení a gruntech spustlý, lidi rozběhlí, dvě vesnice dokonce pusté, takže odtud za let několik málo užitku očekávati jest.“.
V době pobělohorské bylo zbraslavické náměstí ozdobeno sochami. V roce 1723 to byla socha Jana Nepomuckého (a je to skutečná historická rarita, protože byla postavena svatému, který v té době ještě svatým nebyl), 15. července 1767 byla odhalena druhá socha – parmy Marie. Na jejím podstavci můžeme přečíst i jméno mecenáše: František Čejka z Olbramovic. Zbraslavice mají i svůj městský znak. Je jím černé orlí křídlo s pazourem v červeném poli. V době sedmileté války (1756 – 1763) byl majitelem zbraslavického panství Leopold, svobodný pán ze Střítěče. Tehdy bylo celé okolí městečka obsazeno vojskem – v Hranicích byla dokonce jakási polní nemocnice. Mezi vojáky vypukla cholera mnozí z nich byli pochováni do hromadných hrobů uZbraslavic – dodnes se říká tomuto místu „V hrobech“. Roku 1780 podědil panství zbraslavické Jan Adolf hrabě z Trautsmannsdorfu a Viensberku, který měl honosný titul c.k. skutečný komoří a plukovník ve voj stě císařském. Byl to, ale člověk zlý, který utiskoval své poddané, proto se měšťané obrátili s prosbou o zastání až k císařovně Marii Terezii. Vyslyšeni však nebyli – ve Vídni byli zatčeni a půldruhého roku vězněni. Spor mezi měšťany zbraslavickými a hrabětem Janem Adolfem se vlekl 13 let – teprve v roce 1793 byla stížnost měšťanů vyřízena, hrabě byl nucen vrátit odňaté grunty a poškozeným zaplatit 3000 zlatých. Jeho nástupce Šebestián Trautsmannsdorf prý byl hospodářem dobrým.
Roku 1809 zachvátil zámek, kostel, nepochybně i dvůr a část městečka veliký oheň. Zámek s převážně dřevěnými stropy a šindelovou střechou prohořel zřejmě až do přízemí a již obnovován nebyl. Stal se zdrojem stavebního materiálu, jehož bylo třeba k přestavbě pivovaru, k výstavbě nového dvora a na další akce v zámeckém areálu a městečka. Z pozdějších majitelů velkostatku je třeba připomenout politika a žurnalistu Jana Skrejšovského (statek získal v r. 1872). Roku 1885 koupil statky Zbraslavice a Hodkov podnikatel železničních staveb Jan Šebek, jehož rodině zůstaly až do roku 1948. Zbraslavice byly vždy otevřeným městem – neměly hradby, pouze tvrz byla opevněna náspy a valy. Jako město jsou označovány dor. 1756, potom už jsou uváděny jenom jako městečko. Ve své době to bylo město významné – měly i své hrdelní právo, jehož symbolem byl železný orel umístěný na střeše radnice.
Kostel sv. Jiří – Pertoltice
Obci Pertoltice dominuje krásná románská věž kostela sv. Jiří. Nádherný kostel se zvláštní věží je bohužel opomíjen a neznám. Patří mezi kulturní památky.
Historie kostela
Kostel sv. Jiří byl postaven ve 12. století sázavskými benediktinskými mnichy-řemeslníky. Kostel je postaven z nepravidelných, pečlivě opracovaných kvádříků, původně byl osvětlen pouze malými okýnky, tzv. střílničkami. Ke kostelu byl spojovací chodbičkou, po které zbyly pouze částečně zazděné dveře, spojen dvorec pro šlechtu. Tudy procházela šlechta na panskou tribunu. V období pozdní gotiky byla pobořena apsida a místo ní byl přistaven prostornější presbytář se severní kaplí. Též loď byla zvýšena a probouráno větší okno. Přibližně na přelomu 19. a 20. století byla ke kostelu přistavěna předsíň a sakristie.
Kostel Zvěstování Panny Marie – Bohdaneč
Gotický kostel Zvěstování Panny Marie, jehož kořeny vzniku lze datovat snad až do druhé poloviny 13. století. Kostel je jednolodní, na východě pětiboce uzavřený presbytář, při západním průčelí hranolová věž krytá bání.
Obec Bohdaneč se nachází v údolí při silnici II/339 vedoucí od Zbraslavic do Ledče nad Sázavou. Uprostřed Bohdanče na malém náměstíčku stojí gotický kostel Zvěstování Panny Marie. Kořeny jeho vzniku lze datovat snad až do druhé poloviny 13. století.
Popis kostela
Jedná se o jednolodní kostel, obdélníkového základu orientovaný klasicky ve směru západ – východ. Při jeho východní straně je pětiboce uzavřený presbytář, při západním průčelí je hranolová věž s cibulovitou bání s lucernou a křížem. Loď je plochostropá, sakristie při severní straně sklenuta valeně.
Zdroj: http://www.hrady.cz
Kostel sv. Martina – Červené Janovice
Na jižní straně návsi tehdejších Janoviček stával kostel sv. Martina, o jehož založení není určitých zpráv, avšak dochovaná zmínka pochází z roku 1350. V letech 1636 – 1651 byl chrám obstaráván klášterem sedleckým, jezuitskou kolejí z Kutné Hory, Františkány z konventu zásmuckého nebo jinou farností.
Původně byl kostel v Janovičkách vystavěn v gotickém slohu, což se prokázalo v roce 1875, kdy byl kostel opravován. Nalezena byla zazděná gotická kamenná okenní ostění a také okno za oltářem mělo ještě původní gotický tvar. Kostel byl malý. Chrámová loď byla 36 sáhů dlouhá, 5 a půl sáhů široká. Presbyterium bylo 2 sáhy dlouhé a 3 sáhy široké. Předsíň ve věži, kde byl hlavní vchod, byla 3 sáhy dlouhá a 1 a půl sáhu široká. Zdá se, že původně zde byla kaple, z níž povstal presbytář a později byla přistavěna loď chrámu a věž. V kostele byly tři oltáře. Hlavní byl oltář sv. Martina v rouše biskupském, jenž podává žebrákovi peníz jako almužnu.
Ve věži se nacházely tři zvony. Největší měl nápis: „Johan Georg Kuhner, goss mich in Prag 1761“ (Jan Jiří Kuhner ulil mne v Praze 1761). Na prostředním bylo napsáno: „Tento zvon ke cti a chvále Boží Pany Marygy a sv. Martina za časů pana Antonína Dařílka, děkana, přelitý byl v Praze od Karla Bellmana c. k. dvorního zvonaře“. Nejmenší zvon byl bez nápisu a měl letopočet 1838.
Kolem kostela byl hřbitov, který se potvrzoval až do r. 1835. Po jeho zrušení byl zřízen nový hřbitov jižně od městečka na nejvyšším bodě v celém okolí.
Ze starého hřbitova se zachovaly dva náhrobní kameny z třebonínského vápence. Poměrně zachované a čitelné jsou nápisy: „Václav Herald Libštejnský z Kolovrat“ a na druhém „Veronika Libštejnská z Kolovrat, rozená z Dubé a Lipé“. Herald Libštejnský zakoupil Janovičky r. 1601 a zemřel 1630. Jeho první manželka Veronika zemřela nedlouho po koupi panství. Oba náhrobní kameny jsou zasazeny v místnosti pod věží.
Dne 23. června 1902, v době po zvolení papeže Pia X., za panování císaře Františka Josefa, podal administrátor a farář Václav Bartoš žádost o stavbu nového kostela na ministerstvu kultury a školství. Ministerstvo dalo povolení ke stavbě až po dlouhé době – 9. května 1908.
Plán v novorománském slohu zhotovil Matěj Krch, stavební rada při c. k. místodržitelství českého království. Strop chrámu tvoří trojdílná klenba a presbytář klenba dvoudílná. Plán na oltáře, kazatelnu a Boží hrob navrhl pražský profesor Jan Kastner. Výstavbu převzal stavitel Čeněk Dajbych z Kutné Hory a podal rozpočet na stavbu – mimo vnitřní zařízení – ve výši 78 936 Korun.
Rozloučení se starým kostelem a poslední služby boží byly vykonány v neděli 21. února 1909. Zvony byly sneseny o dva dny později.
Položení základního kamene se slavnostně konalo v neděli 11. července 1909. Základní kámen posvětil monsignor Jan Vorlíček, arciděkan z Kutné Hory. Stavbu prováděl Čeněk Dajbych se synem Jaromírem.
Hlavní oltář a kazatelnu vyřezal Bohumil Bek, boční oltáře a Boží hrob Jan Novák, oba řezbáři z Kutné Hory. Lavice dodal Josef Hrabák, zábradlí u presbytáře a zpovědnici Antonín Hrabák (oba z Kutné Hory). Křížovou cestu podle obrazů proslulého mnichovského profesora Martina Fenersteina vyřezal v lípě Mistr Charvát od firmy Bohumil Bek a kostelu dodatečně věnovala Theresie Bürgi z Kutné Hory. Varhany dodala firma Jan Tuček z Kutné Hory.
Malbu chrámu provedl pod dozorem Matěje Krcha Josef Richter z Kutné Hory. Obraz sv. Martina na hlavním oltáři a Neposkvrněné početí blahoslavenné Panny Marie na oltáři bočním vytvořil pražský profesor Umělecko-průmyslové školy Emanuel Dítě. Obraz sv. Václava na druhém bočním oltáři maloval pražský akademický malíř, profesor František Ženíšek.
Do věže kostela byly ulity celkem 3 zvony. Ty však byly v první světové válce v roce 1915 zabaveny pro válečné účely. Nynější zvony jsou z roku 1947.
Chrám byl vysvěcen 15. října 1911 královéhradeckým biskupem Th.Dr. Josefem Doubravou a v roce 1949 byl v kněžišti obohacen dvěmi zdařilými freskami Mistra Adámka – Nanebevzetí a Nejsvětější Trojice s našimi svatými ochránci.
Ve farnosti působilo v průběhu let velké množství kněží a plebánů. Jedním z kněží, kteří se nesmazatelně zapsali do historie mimo jiné také svým tragickým osudem, byl P. Jan Procházka. Farářem v Červených Janovicích byl od roku 1937 a působil zde do července 1941, kdy byl pro svá smělá kázání na udání zatčen Gestapem a odsouzen coby 70-ti letý stařec na 4 roky do káznice v Bruchsalu u Karlsruhe, kde po 2 letech umírá. Díky tamním kněžím byl pohřben v samostatném hrobě, nikoliv ve společné šachtě.
Posvícení se slaví v neděli po 15. říjnu a pouť po 11. listopadu – po svátku sv. Martina.